Jdi na obsah Jdi na menu
 


Co se nevešlo do jubilejní zprávy G Hlučín

Myslím si, že mnoha našim studentům zůstane dlouho v paměti například vzpomínka na sportovně-turistický kurz, strávený u Jaderského moře v Itálii. Naši tělocvikáři jej organizují už patnáct let, přirozeně i já rád vzpomínám na ten vůbec první, tzv. pilotní, kterého jsem se tehdy  v r. 1995 se svými kolegy zúčastnil. Pro některé z Vás to byl možná první kouzelný pohled na moře v životě, báječné koupání spojené s plážovým volejbalem a dalšími sporty, toulání se po pohádkových Benátkách se symbolickou projížďkou kanálem Grande na gondole. Zejména dvě dívky určitě nikdy nezapomenou, jak v těch benátských úzkých uličkách beznadějně zabloudily. Zatímco ostatní  odpluli lodí zpět, já zůstal a  přes hodinu na ně čekal,. Umíte si asi představit, jak s každou další minutou narůstala moje obava,jestli je už někdo dávno neunesl neznámo kam. Když se pak obě přede mnou s dosti provinilým úsměvem objevily, místo očekávaných nadávek či pár facek  je čekalo radostné otcovské objetí. Tento šťastný návrat ztracených dívek jsme pak dlouho do noci oslavovali sborovým zpěvem za doprovodu kytary, i  když musím objektivně poznamenat, že nás, zpěváky, vedoucí kurzu prof. Kaňák opakovaně, leč zcela bezvýsledně  naháněl  zpět do stanů.

     Stejně tak jsem si  s chutí zazpíval  o rok později se členy školního pěveckého sboru , když jsem je doprovázel na zahraničním soustředění  v Drážďanech. Mj. s vynikajícím průvodcem, též absolventem našeho gymnázia, panem Bernardem Bedrunkou, který už bohužel není mezi námi, ale zůstává věčně živý v našich vzpomínkách. Také na tomto zájezdu jsem s našimi zpěváky prožil mnoho krásných chvilek –nezapomenu, když celý sbor nádherně zazpíval návštěvníkům v obrazové galerii ve Zwingeru, nebo při zkoušce věhlasného chlapeckého Kreuzchoru . A pověstnou hrozničkou na dortu byla návštěva drážďanské Semperovy opery. Myslím, že se jen málo českých zpěváků může pochlubit tím, že v tomto známém kulturním stánku zpívalo – naše studentky a studenti však ano ! Byť z nejvyšší divácké galerie, zato v úžasné akustice. To mi tehdy šel mráz po zádech a na naše zpěváky jsem byl   plným právem hrdý. Samozřejmě  podobné pocity hrdosti jsem zažíval i později s jejich nástupci, kteří úspěšně reprezentovali svou školu na četných festivalech sborového zpěvu a na mnoha veřejných koncertech v Hlučíně i jeho okolí, kterých jsem se zúčastnil.

     Radost z hudby a zpěvu nám  na našem gymnáziu nepřinášel pouze pěvecký sbor, ale také nově založená školní kapela „Vyděržaj“ .  Vzpomínám si  nejen na její nelehké začátky ve sklepní místnosti školy, kam jsem občas za hudebníky zavítal (a to nejen tehdy, když byl Myšičkův buben slyšet až do ředitelny), ale hlavně jsem se těšil  na jejich veřejná vystoupení, která byla přijímána všemi studenty jak v Hlučíně, tak i například v ostravské Aréně s velkým nadšením. Díky této školní kapele jsem se tak mohl blíže seznámit s písněmi několika světových hudebních skupin, které moje  generace už moc neznala, jako například  irské Cramberries či americká Metallica. S úsměvem dnes vzpomínám i na odvážnou výzvu frontmana kapely a skvělého kytaristy Jakuba Jaborského, abych si s ním na jeho stužkovacím večírku zahrál na piáno melodii z filmu Podraz. On to byl vlastně tak trochu podraz právě z jeho strany, protože i přesto, že jsem tehdy skladbu dohrál až do konce, hodně not mi tehdy zůstalo pod klavírem. Nikdy předtím jsem totiž před tolika diváky  coby pianista nevystupoval. Budiž to Kubovi už dávno odpuštěno.

    Moc hezkou vzpomínku mám také na autobusový zájezd našich volejbalistů – čerstvých krajských přeborníků – do Uherského Hradiště, kde v hale místního gymnázia bojovali o postup do celostátního finále Středoškolských her – to bylo v r. 2001. Nezapomenu na tu skvělou atmosféru, kterou naši fandové za mohutného bubnování  svým sportovcům  vytvořili. Ti se jim odměnili skvělou hrou a obětavostí a vůbec nevadilo, že jim nakonec postup do finále těsně unikl. Někteří  z tohoto družstva dnes reprezentují hlučínský volejbal ve 2. lize.

     Nemohu se nezmínit ani  o neobvykle tvůrčí  činnosti  redaktorů školního rádia Omega, které před deseti léty založil Michal Schoffer s několika dalšími spolužáky. Jejich  pravidelná vysílání významnou měrou  přispěla k oživení atmosféry na naší škole. Rádio Omega  tehdy vysílalo přímo z ředitelny, takže hned po ranním  příchodu začínal můj pracovní den většinou  hodně zvesela a divoce.Jsem rád, že jsem stál u zrodu dnes úspěšné kariéry redaktora  Českého rozhlasu Ostrava, kterým se Michal Schoffer bezesporu stal.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA