Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mezinárodní den hor 2009 - pro Moravskoslezsky Deník

28. 12. 2009

 

Když se vám přiblíží datum jubilea  40 let od chvíle, kdy jste oznámili světu i oddávajícímu faráři své „ANO“ a pak se svým jediným partnerem prožijete všechno to dobré i zlé, tak vás to určitě svede k bilancování prožitých let i ke vzpomínkám na léta mládí. Tak je tomu i v mém případě, oženil jsem se s mou celoživotní partnerkou  19.12. 1969. A tak po přečtení nového tématu  Vaší rubriky „Čtenáři sobě“, v němž se objevuje 11. prosinec  jakožto  mezinárodní den hor, se mi vybavil příběh, který  jsem už mnohokrát při nejrůznějších příležitostech vyprávěl. Patří totiž k těm mým nejzásadnějším v mém životě, vždyť díky němu budu moci oslavit  se svou  ženou ono kulaté jubileum naší svatby.

Jak jinak, pojí se k naším malebným horám – Beskydám a jejich nejvyššímu vrcholu, Lysé hoře. Pro Ostraváky snad nejčastější cíl turistických tras.  Osobákem z Frýdlatských mostů po ose Ostrava – FM- Frýdlant, pak přestup na autobus do Malenovic (nebo pěšky kolem svazarmovského letiště s povinnou zastávkou „na jedno“ na Borové) a pak vzhůru na Lysou. Mnohokrát v mládí jsem ji vyšlapal snad po všech barvách turistických značek, ale hold, tou nejoblíbenější zůstala trasa, která nemohla minout snad nejznámější horskou hospůdku na úpatí Lysé hory – U Veličků. Když se mi vynořila při mém výšlapu poprvé, domníval jsem se, že je to jedno z oněch dřevěnic, kterých bylo na beskydských svazích posázeno bezpočet. Jenomže když jsem spatřil ony dva velké dřevěné sudy, ve kterých se občerstvovalo pár „lysařů“, byl jsem doma. A co teprve interiér této stoleté stařešiny ! A co teprve to lahodné pivko, které čepoval usmívající se Venca Velička či veselé lidovky u ozembuchu jeho dědečka… Nezapomenutelné vzpomínky na toto báječné domácí prostředí. Samozřejmě, že hodně záleželo na momentálním počasí, zda naše turistika (nikdy jsem po horách nechodil sám) s cílem Lysá hora skončila již u Veličků, nebo jsme se u nich zastavili teprve po zvládnutí jejího vrcholu při zpáteční cestě. Kdo se vracel někdy od Veličků po občerstvení se několika pivky či štamprliček dolů do malenovického údolí, určitě mi uvěří, že se ta krkolomná cesta neobejde bez nějaké té boule či modřiny. Takto se to stalo před více než 40 léty, když jsem u Veličků poznal svou budoucí ženu.

Asi jsem ten příběh jednoho podobného výletu na Lysou vyprávěl dost často i v přítomnosti našeho syna Lukáše, protože by ho jinak nemohl inspirovat k napsání větší části 20. kapitoly jeho nedávno vydaného románu Průvodci. Protože můj syn je literárně nadán podstatně více než-li  já, dovolím si nyní blíže popsat „děj a místo činu“ přímo úryvkem z jeho knihy (viz. 161 str.) :

„ … Náhody se snadno a drze infiltrují i do programů vykonstruovaných s puntičkářskou přesností, takže v horské chatě, kam přátelé dorazili po modré značce, čekala překvapení hned dvě. Majitel předpokládal zásobovací auto až k večeru, a pivo se proto stalo pouze vytouženým přeludem. Aby zahnal zděšení, které se do útulné místnosti náhle vplazilo, pohodil ošlehaný horal na stůl alespoň flašku vodky a slíbil svým hostům takzvanou smluvní cenu. Druhým překvapením byl Jindřich. Vpadnul dovnitř v okamžiku, kdy do sebe Lída obracela zbytek druhé štamprle. A tak se stalo, že její první vzpomínka na něj byla spojena s hřejivým pocitem rozlévajícím se níž a níž celým tělem… Jindřich pozvání s vděčností přijal a nevypadalo to, že by měl zvláštní problém  s rychlým seznamováním. Stvrdili to panákem vodky, sotva dosedl ke stolu naproti Lídě, takže její nejstarší vzpomínkou na chvíli, kdy spatřila Jindřicha doopravdy zblízka, byla pak rovněž spojena s hřejivým pocitem rozlévajícím se níž a níž celým tělem… +) Odpoledne v horské chatě slavného jména skončilo opilostí, totálním rozvrácením Liduščiny teorie o nemožnosti prožít cokoli překvapivého v předem naplánovaném cíli - a zamilovaností … bouřlivá chemická reakce jejich duší v kombinaci s vodkou způsobila, že se k sobě už pár hodin po seznámení tiskli jako lidé, kteří potřebují nutně oporu, někoho, koho se mohou držet na křivolaké cestě dolů. Chvílemi se jim to nedařilo, a tak párkrát spadli.“

Z tohoto kratičkého úryvku by mohl čtenář nabýt domněnky, že naše, u Veličků takto vzniklé budoucí manželství, muselo být poznamenáno po celých dlouhých 40 let přinejmenším veselým popíjením doma i ve společnosti. Opak je pravdou. Moje žena se už nikdy po svatbě neopila, ba co dím, stala se zarputilou odpůrkyní alkoholu (úplným abstinentem se ale nestala – díky mně). Věřím ale, že aspoň toho 19.12. na své celoživotní zásady zapomene a když už ne“ U Veličků“ , tak určitě „U Jarošů“  či  „U Jozífka“ to spolu zase pořádně roztočíme !

 

Náhledy fotografií ze složky Mezinárodní den hor

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA