Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ze staré Poruby

29. 9. 2008

Počátky porubské školy očima pamětníků

(Jiří Bárta)

O porubské obecné škole se najde mnoho zajímavého nejen ve staré místní kronice, ale také v některých rodinných kronikách místních rodáků. Nahlédněme dnes alespoň do jedné z nich, kterou založil dlouholetý ředitel ( rechtor, řídící učitel) této školy pan Josef Bárta (vzpomněli jsme jej také v článku "Počátky porubské sokolovny") , a zároveň také do "pamětí" jeho vnuka, prof.Ilji Hurníka, DrSc., které vyšly tiskem pod názvem "Dětství ve Slezsku".V této knize vzpomíná na svého otce Josefa Hurník (vzpomněli jsme jej také v článcích "Není balvan jako balvan" a "Po dětských stopách Ilji Hurníka"), který rovněž na porubské škole pod řízením svého tchána působil.

V rodinné kronice její zakladatel Josef Bárta o tomto tématu mj. píše :



" Porubská škola byla postavena r. 1808. Byla to budova jednopatrová, v přízemí byla učírna, v poschodí byt správce školy. Do této školy chodil už můj dědeček Vincenc Hurník, moje matka, moji sourozenci i já.

Coby šestiletý jsem r. 1875 nastoupil do porubské jednotřídky (zůstala jednotřídní školou až do r.1889), jejímž správcem byl pan Petr Komárek… Vyučování tenkrát bylo hodně obtížné, neboť učitel měl tehdy na starosti skoro 200 dětí školou povinných. Poněvadž jediná školní místnost nemohla tolik dětí pojati, tyto byly rozděleny na 2 skupiny. První skupina (od 4.šk.r.) chodila dopoledne, druhá skupina (1. – 3.šk.r.) odpoledne. Přesto byla učírna naplněna do posledního místečka a vzduch po krátké době nesnesitelný. Že v takové přeplněné třídě trpěla kázeň i vyučování rozumí se samo sebou. Mnozí nezvedenci se bavili, škádlili a znepokojovali učitele tak, že musel upotřebiti k utišení neposlušných žáků lískové hole. V té době trvaly hlavní prázdniny 6 týdnů a byly rozděleny takto" 4 týdny o žních od 15. července do 15. srpna, a pak 2 týdny v září, když se vykopávaly brambory. Také tenkrát existovaly pro starší žáky všeobecné úlevy. Tito nechodili do školy od 1.dubna do konce října. Aby mohli rodičům pomáhati při pasení dobytka a polních pracích. Když jsem nastoupil do školy, psali jsme dlouho jen na tabulkách, sešity se používaly až ve vyšším oddělení a to jen pro krasopis. Názornin nebylo skoro žádných, pamatuji si pouze na mapu rak.uherské říše a na mapu polokoulí, rolník a řezník Frant. Švidrnoch tehdy škole daroval ještě malý globus…

… Po maturitě na Učitelském ústavě v Příboře v r.1890 jsem obdržel své první učitelské místo na pětitřídní škole v Klimkovicích… 1.března 1894 jsem byl ustanoven za nadučitele na dvoutřídní škole v Porubě. Ze šesti žadatelů o toto místo jsem byl nejmladším – ve svých 24 a půl letech. To, že jsem se jím stal tak brzy, vděčím zejména tomu, že si porubští občané vážili mého otce a že mne znali jako dobrého učitele v sousedních Klimkovicích… Hned od samého počátku bylo mou snahou odstranit všeobecné úlevy starším žákům. Získal jsem pro to starostu obce Antonína Bestu, který byl zároveň členem školní rady. Mnozí rodiče ovšem nebyli s tímto naším snažením spokojeni, nechávali často děti doma, ale když začali dostávat i peněžité pokuty, vzdali se odporu a posílali své děti řádně do školy…

… Škola byla postupně rozšiřována. Už před válkou (1. světovou) měla 5 tříd. Snažil jsem se ze všech sil, aby obec postavila novou školní budovu, jež by vyhovoala potřebám doby, ale nepodařilo se to ani mně, ani mým přátelům. Místo školy byl postaven "Obecní dům" s byty pro učitele. V mém bývalém bytě byla zařízena čtvrtá učebna a pátá třída byla umístěna v novém obecním domě. Nové školy jsem se tedy nedočkal a celých 33 roků jsem musel učit v nevhodné a nehygienické budově. Při odchodu na odpočinek v r.1927 mně zemská školní rada vyslovila pochvalné uznání."

A jak na kantorské působení Josefa Hurníka vzpomíná jeho syn Ilja ?

"… Rakouské úřady by se spokojily s maturitou, ne však můj otec. Ten chtěl co učitel navíc i odborné vzdělání, a tak aspoň na rok odjel studovat do Prahy… Když se otec vrátil, začal v porubské škole svou nejlepší kantorskou dobu. Nevím, jak dalece mu k té skvělé práci pomohla věda, pochycená na universitě. Spíš bych hádal, že to bylo dílo jeho talentu…

…Můj otec byl přesný opak pedagoga, jenž má vyučování za vědu a děti za materiál. Vcházel mezi ně jako do společnosti, jediné žádoucí, jako její nejstarší, nejnápaditější člen. Neviděl v dětech hlínujíž může dát učitel tvar, jaký se mu zlíbí, nýbrž lidi, kteří mají už svou hlavu – tedy i určitou zodpovědnost… … Mám knihu, dlouho nejmilejší, a nejen proto, že byla první. Napsaly ji porubské děti a ozdobily obrázky… Otec vydával s dětmi i časopis. "Naše klásky" se jmenoval. Na zadní straně byly zprávy ze světa. Jedna hlásila, že do Mariánských Lázní se přijel léčit slavný ruský spisovatel Maxim Gorkij. A vedle zprávy fotografie….… kdosi vykřikl: "Napišme mu dopis." …Na čtyřicet dopisů, k tomu obrázky a otcův průvodní list šel do Mariánských Lázní.

Sotva za týden vstoupí do třídy sám pan pošmistr a obřadně předá tátovi obálku. V ní dopis Maxima Gorkého. Rozechvěně čte a překládá porubský učitel věty dojaté i hluboce myslitelské. Gorkij oslovuje v dopise otce, ale text se obrací na všechny československé děti.

Josefu Hurníkovi, učiteli v Porubě.
"Srdečně jsem byl dojat milým pozdravem dětí porubské školy. Posílám škole svoji podobiznu a své knihy v ruském i německém jazyce. Řekněte dětem, že já v jejich letech jsem žil velmi těžko, velmi bídně, ale již tehdy plně jsem pocítil, že všechno zlé i dobré pochází od člověka a pro člověka. Čím déle tím jasněji jsem si uvědomoval rozhodující význam vůle a rozumu člověka, těchto dvou pramenů všeho blaha, všech radostí i velkých událostí světových. Tato víra spasila mě od záhuby, s touto vírou prožil jsem celý život, slouže podle svých sil člověku. Tuto pevnou víru z celé duše přeji dětem porubským, dětem celé československé vlasti, a nechť ona je šťastna !
Mariánské Lázně 20.1.24

M. Gorkij“



Venkovský kantor netušil, čeho se tu odvážil. Vždyť oficiální místa brala přítomnost Gorkého na vědomí jen s rozpaky. Ne vládní delegace, ale děti z hornické vsi jej u nás uvítaly."

Počátky porubské sokolovny

(Jiří Bárta)

 

Před nedávnem jsem směroval Vaši pozornost na výstavu o historii Poruby, která do 16.11. probíhá v Galerii na schodech v ObÚ O.-Poruba. Povšimli jsme si zajímavých fotografií, na kterých bylo ukázáno, kterak „celá Poruba táhla za jeden provaz“ při stěhování bludného balvanu z potoka Porubka před radnici. Tuto událost nám přiblížil její přímý účastník, hudební skladatel a spisovatel prof.Ilja Hurník,Dr.H.c., a to ve své knížce „Dětství ve Slezsku“. V ní se ale dovídáme i mnohé další zajímavé příběhy z tehdejšího života Porubáků, např. jaké byly počátky jejich nově postavené sokolovny. Dovíme se, že u jejího zrodu stáli opět autorovi předkové – bratři Adolf a Josef Bártovi.

„ … V nepatrné vesničce se začne stavět sokolovna. Nikdo nemá přesné ponětí, co se v ní má dít. Snad prý se tam bude skákat přes jakési vycpané buřty a houpat se zavěšený na kruzích. Taky tam má být divadlo. Porubané se mají přestrojovat za krále a dudáky a ženské za víly. Má tam být i hospoda, ale co na to řekne starý Švidrnoch, který už hospodu má a propilo se v ní beztak kus Poruby ?

Ta sokolovna se postavila první ve Slezsku. Pěkný přízemní dům se sálem, ještě jedním menším, výčepem a bytem pro pana Lazara, kuželnou, sádkem s lavičkami. Na tom, co zbylo z louky, je cvičiště. Nevídaný objekt byl slavnostně otevřen a napětí rostlo. Co dál ?

Ve výčepu sokolovny začala posedávat u jediného stolu jen hrstka sokolů – budovatelů, na nejčestnějším místě požehnaný mecenáš Adolf Bárta. Sokoli neklidně poposedávali a uhýbali jeden druhému očima. V sále visely kruhy a nehoupaly se. Pan Lazar už několikrát konstatoval, že vytahovací oponu na jevišti vyzkoušel a že funguje. Nad vchodem domu omývaly první deště písmena „Ni zisk, ni slávu.“ Zraky sokolů se upínaly už jaksi úzkostně k předsedovi Adolfovi. Ten však hleděl skrz ně, mlčky naznačiv: Dal jsem louku, to je snad dost.

Tak tedy rechtor, kdo jiný než on s devíti dětmi muzikanty. Pohledy se pověsily na něho a už ho nepustily…. Od té doby bylo Josefu Bártovi, mému dědečkovi, souzeno, aby věčně mžoural dírou v oponě do sálu a úzkostně počítal, kolik lidí tam sedí. Pak zastrčit hodinky a dát povel k začátku s onou truchlivou větou, kterou ještě mnohokrát vyřkne i uslyší: „ Přišlo málo lidí, ale zato ti, co mají zájem.“

Aspoň jedním si může být jist, že dokonale splní příkaz „ ni zisk, ni slávu“. Ani to čestné místo u stolu nebude jeho, i kdyby se v sokolovně uzpíval a urecitoval. Tam už sedí bratr Adolf, nade všecky zasloužilý. Dá-li sedlák kus pole, jako by si odkrojil kus vlastního těla. Takhle krvácet už pro Sokol nikdy nikdo nebude…

A zatím Josef Bárta za stolem ve výčepu rozděluje role pro první divadlo (Švanda dudák). Už v tom lítá ten nešťastně šťastný, už má první uražené, protože jim nedal hrát nic lepšího…

Pozdě po jedné v noci, zatímco v šatně svlékal šťastný Eda Šidloch dudy, divoce trhaje ramenem, na něž mu klepali gratulanti, zatímco předseda Adolf Bárta shovívavě přijímal chválu za úspěch, táhl rechtor Bárta s rodinou, ochraptělý z toho šeptání, honem domů, aby za pár hodin stihl roráty…

Porubský Sokol vyšel ze spiritismu, což tady prozrazuji proto, že je úplně jedno, z čeho vyšel. Hlavně že se z průměru povytáhla hrstka lidí a že ta hrstka povytahovala k sobě další a další, až kdekdo v Porubě něco zkoušel, třeba co nejvěrohodněji trávit Lízala na jevišti, nebo dělat stojku na hrazdě, nebo zpívat druhý hlas, nebo upéct dvoumetrový koláč pro dětskou slavnost…

Poruba je příliš úspěšná a okolní obce, hlavně ty lepší jako Polanka nebo Klimkovice jsou z toho mrzuty. Taky by tam rádi něco takového, ale nenajdou druhého Adolfa Bártu, co rozdává louky, ani Josefa Bártu, co má nápady. A tak v neděli všechno táhne do porubské sokolovny, tam se vždycky něco děje, a když nic, nevadí, aspoň se tu sejdou ti, co by si chtěli něco užít. A užijí si. Kde jinde si mohou prohlédnout klimkovičtí chlapci porubská děvčata?“

Rodák z Poruby, Ilja Hurník, žasne…

(Jiří Bárta)


 

Nedávno jsem obdržel reakci Ilji Hurníka na několik mých zveřejněných článků, vč. Historie Poruby z internetových stránek.. Vyjímám z ní :

„… pustil jsem si na Internetu několik Tvých statí, moc mě potěšily, jak jsou přesné. I to, žes pojednal o paní Sylvě. Je to opuštěná žena a asi sotva kdy čekala, že se takto octne na veřejnosti. Měl bych k Tobě ale jednu prosbu. Až se zase dotkneš našeho rodného kraje, upozorni, že je to Slezsko, že má přesné historické hranice, o čemž mnozí nevědí nic a označují proto Slezsko jako „severní Moravu“. Musí se s tím něco udělat ! Žasnu, co všechno se o historii Poruby zachovalo, o ničem z toho jsem neměl ponětí, ale ani můj otec a asi ne ani náš dědeček. To se ví, člověk je takto připraven o jisté představy. Teď se dovídá, jaké machinace, spory a kravály provázely stavbu porubského kostela, tak podobné našim současným. Já jsem, jak jsem kdysi slyšel, napsal, že ten kostel vystavěli zedníci bez plánu, jen ze zbožnosti… Tím víc však vynikají případy jako bylo porubské eratikum " (švédská žula).

Můj tatínek mi v dětství vyprávěl, jak si jednou na schůzi obecní rady vzal slovo: "Za doby ledové se ze severu sunul Evropou ledovec a strkal před sebou kameny. Když se posunul k nám, roztál a ty kameny po něm zůstaly. Jeden leží v našem potoce. Je to nejjižnější bludný balvan z celé Evropy, ohromná zvláštnost. Dopravíme ho na náves a bude z něho pomník."

Žádný velký dojem neudělal. Sedláci se dost nadřeli s kameny na polích a jestli nějaký nevadí, pak ten v potoce. Ale jeden osvícený sedlák plácl stokorunu na stůl, prý první počinek, jeho soused musel plácnout rovněž, za chvilku tu byla kupka peněz a začal nevídaný podnik. Chlapi odvedli vodu z potoka jinudy,
balvan se obnažoval, až tu ležel jako temně rudý pecen. Dopravit jej na náves, na to by asi stačily dva páry koní, ale to by nebylo ono.

Toho památného dne se do železného vozu zapřáhla celá Poruba. Dovlekli jej na laně přes kopce a podoly na náves jako ženich nevěstu. Tam na balvan čekal betonový sokl, do něhož Porubští zapustili kovovou krabici se snímky,
známkami, mincemi, i s věcmi denní potřeby pro archeology příštích věků. A 28. října roku 1928 byla sláva. Z kamene hlásal nápis:

Svornost v obci, mír ve státě.

Přišla válka. Poruba pobouraná, vyhořelá, ale kámen zůstal. A ves přišla i o slávu nejjižnějšího eratika. Našlo se jedno ještě jižnější. Inu, marnost nad marnost. Ale v paměti zůstal den, kdy Poruba táhla za jeden provaz…

"Díky Tobě mám na očích fotku, který udivuje naše hosty.
Říkají, že na takovou úroveň se sotva která ves vznesla.“

O porubském bludném balvanu toho bylo napsáno již poměrně hodně, ale zaujalo mne, co tím I. Hurník myslel, když se zmiňoval o stavbě porubského kostela. Pročetl jsem si tedy pozorně jeden z mála dochovaných nejstarších ucelených dokumentů o historii Poruby sestavený panem farářem Josefem Bystřičanem z r. 1903 a ejhle ! Našel jsem nejen to, co tolik I. Hurníka udivilo, ale také člověka, který v r. 1788 novou kostelní věž stavěl, stejného jména, jako mám já, možná tedy mého praprapředka. A také jméno mého pradědečka (zcela určitě) Ignáce Bártu, tehdejšího starosty Poruby.

Takže jen malé přiblížení oné dávno zašlé doby konce 18. stol. slovy pana faráře Bystřičana:

„… podal o starém kostele zprávu, která jest uschována ve farním archivu jakožto vzácná památka….

Věži hrozila pohroma. Bylo nebezpečí, že spadne k západu. Proto byla L.P.1787 snesena, takže z ní koncem roku tohoto nezůstalo než místo, na němž se vypínala a stěna kostela se dotýkající…

Kaple sv. Antonína byla postavena r. 1709 od dědečka p. hraběte Františka Josefa Wilczka a r. 1710 gregoriánskou vodou posvěcena. Dalších zpráv není. Jisto však jest, že úcta ke sv. Antonínu Paduanskému byla zde velmi rozšířena, že Poruba až do doby Josefa II. Byla takřka místem poutnickým…

Kaple sv. Antonína byla chatrná, střecha byla shnilá, dřevo nehodilo se na nic. Ještě hůř bylo s kostelem. Střecha hrozila spadnutím…

V přežalostném, bídném stavu byl tehda náš farní chrám Páně. Mnozí jmenovali ctihodný kostelíček porubský dírou (spelunka)…

Dne 2. června 1788 byl základní kámen ku stavbě věže položen…

stavěli: Matěj Šimíček a Ignác Luzar ze Stětiny, Jiří Bárta z Vřesiny, Prokop Halfar z Budišovic…Koncem května L.P.1789 počalo se lešení pro klenbu kostelní stavět a 20.června o 11. hod. byl do kopule poslední kámen vsazen ku spokojenosti všech. Lidé přítomní při tomto výkonu slzeli radostí. Všem se líbila stavba, a zvláště těm, kteří dřívější kostelíček znali….

Pan Grünwald byl jakožto hospodářský rada od pana hraběte vzat na panství slezská. Tento pán byl ve stavitelství velikým nepřítelem zdejšího hospodářského správce Jana Ullricha. Měl i zde své příznivce. Farář zdejší ctil pana ředitele jakožto hodného úředníka. To i jiné okolnosti způsobily, že farář měl mnoho nepřátel. Jmenovaný pan Grünwald uznal nutnost přestavby. Vykreslil plány k opravě kostela, které však za nic nestály a dobré věci jen škodily. Pan Grünwald udal, že by vše mnoho stálo…a konečně projádřil se, že toho není potřeba. Tím přiměl pana hraběte Wilczka k usnesení – stavbu zastavit aneb ať si na své útraty staví kdo chce. A skutečně se stavělo dále a to proti plánu pana Grünwalda a jeho přívrženců….

Přestavbou kostela postavil si důstojný pan farář Ignát Lusar pomník dosud trvající. Byl zde 37 let duchovním správcem. Ještě dlužno poznamenati, že za něho postavena byla L.P.1814 i nynější farní budova….

Nová křížová cesta na zevnějších zdích kostela jest věnována od Ignáce Bárty, bývalého starosty porubského. Novou křížovou cestu pro chrám Páně darovala Johanna Švidernochová z Vřesiny.Obě křížové cesty za nynějšího roku (1902) posvěceny…“

Není balvan jako balvan

(Jiří Bárta)

Na výstavě o historii Poruby v Galerii na schodech na porubském ObÚ si návštěvník jistě povšimnul několika zajímavých fotografií, věnovaných porubskými pamětníky, které přibližují některé historické okamžiky z života našich předků na počátku minulého století. Pravda, moc z toho, co je na těchto fotografiích vidět, se do dnešních dnů už nedochovalo, ale co ve „staré“ Porubě zůstane zřejmě navěky, to bude onen „bludný balvan“, z něhož se později stal porubský pomník. Už se o něm napsalo dost, nejen v porubském zpravodaji, ale co nám asi nejlépe přibližuje ony památné dny jeho nalezení v říčce Porubce a jeho slavné přestěhování, jež jsou zachyceny na oněch fotkách z výstavy, je bezesporu literární zpracování této události v půvabné knížce Ilji Hurníka „Dětství ve Slezsku“. Kdo jiný by ji měl tak důvěrně znát a popsat, než syn tehdejšího porubského kantora Josefa Hurníka, který se o to všechno zasloužil nejvíce. Ale začtěme se raději přímo do autorových řádků :

„… Někdy zjara roku osmadvacátého zasedala porubská obecní rada. Nějdřív se vyřizovalo, kdo bude dělat ponocného, když stryk Bajgar už nemůže na nohy. Pak byla řeč o zhrouceném plotu školní zahrady. Nato přišla na pořad věc čtyřicet tisíc let stará, z úředního hlediska tedy povážlivý rest. Mohla ovšem klidně spát dál, kdyby s ní ten nepokojný učitel nezačal…. Tehdy ho to pořád táhlo do luk na pomezí Poruby a Krásného Pole. Tekl tudy potok a z něho vyčuhoval podivný kámen. Jeho temně červená barva a zrno dávaly tušit, že to nebude kámen ledajaký. I když voda klesla, nikdy se celý neobnažil, musel to být obr zarytý do bahna. Po třech procházkách bádal otec v knihách, až jednoho dne odjel do Ostravy a za pár dní si z porubského nádražíčka přiváděl učeného pána. Tentokrát šli k balvanu sami.

A pak byla ta schůze. Když se vyřídil zhroucený ponocný i plot, otec povstal. “Před čtyřiceti tisíci léty se dosunul ze severu až k nám obrovský ledovec a tady roztál. Balvany, které před sebou dostrkal, tu po něm zůstaly. Jeden z nich, který se dostal nejdál na jih, leží v našem potoce. Geologové už o něm vědí a od nynějška mu budou říkat porubské eratikum. Taková vzácnost nemůže zůstat v potoce. Musíme ten kámen dostat z bahna, dopravit jej před obecní dům a udělat z něho pomník.“

…A největší sedlák tasil z kapsy stokorunu a plácl jí o stůl. Tady prý je první počinek. Teď musel ovšem jeho ctižádostivý soused udělat totéž. Než schůze skončila, byl tu fond a plno slibů: „Já dám koně.“ „Já dřevo.“ „ A já ten kameň zdvihnu z teho potoka,“ prohlásil mostmistr Valder. “Ja d y c k y snídám ve stojačky,“ upozorňoval důtklivě na tuto a mnohou jinou svou zvláštnost. Teď mu kynula možnost ozvláštnit se nad všechny představy: vyndat z bahna cosi, co žádný mostmistr ještě nevyndal.

Poruba je vzrušena. Odpoledne všecko táhne k potoku. Pan Valder patetickými gesty vrhá své lidi do vyznačených bojových pozic. Jedni kopou pro potok nové koryto, druzí staví nad kamenem lešení z mohutných trámů…. Já tomu sice nerozumím, ale dívám-li se dnes na fotografie oné operace, přece jen se mi zdá, že ta trámová věž nad kamenem je trochu větší, než by se čekalo, a že se snad ten potok ani nemusel odvodňovat. Na druhé straně je třeba panu Valderovi přiznat, že z případu udělal opravdové dílo, jež svou monumentalitou strhlo Porubu. Vždyť nad praktickou stránkou dostat kámen z vody čněla idea. Tohle bylo první společné dílo obce, všichni kladli k němu ruku. A zadarmo.

…. A teď s ním na železný platon ! Už se na něm rozvalil, lidé ho poplácávají jako hovado a pan Valder velí zapřáhnout ! Možná že by ten náklad dva páry koní taky utáhly, ale byly tu lidské ruce a ty dychtily samy dopravit žulu přes práh obce jako ženich nevěstu. A tak celá Poruba zapřáhla za jeden provaz – jaký symbol! – a vlekla vůz s kamenem ke vsi. Vpředu, drže samý koneček lana, táhl malinký Vincek Cihlář, hrbatá veselá kopa, Quasimodo Poruby, a šklebil se přešťastně, za ním sedláci i kantoři, horníci i školáci a těsně u balvanu, opřeni o jeho hřbet ti, jichž byl nejvíc, mužové pana Valdera a on sám… A věru, cítili se velcí jak ten ledovec, když dovlekli svoje eratikum na náves a vysadili je na betonový podstavec…. Původce podniku, můj otec, rozhodl, co bude kámen hlásat: „Svornost v obci, mír ve státě.“ Dech Francie zavál až do Poruby….

Koncem šedesátých let se v Porubě rozhodlo – teď už to bylo velkoměsto -, že kámen si zaslouží lepšího místa. Vždyť to, co bylo kdysi centrem obce, se teď smrsklo na pouhý plácek uprostřed lesa věžáků. Tentokrát stačilo pár jeřábníků, aby se balvan posunul jinam…“

Ilja Hurník se s celou rodinou po záboru Němců v devětatřicátém odstěhoval do Prahy a když po mnoha letech bludný balvan zase spatřil, připadal mu úplně malinký, jak jej viděly dětské oči. A také se dověděl, že přišel také o výsadu nejjižnějšího eratika, našlo se prý ještě jižnější. A dokonce se dočetl v jakési publikaci, že bludný kámen objevil učitel Š. a co prý mu dalo práce, než ho dostal na náves… Hold, pamětníci vymírají a historie se mění. Naštěstí tomu bludnému balvanu to je úplně jedno, kdo ho objevil a vytáhl z Porubky, hlavně že po dlouhých čtyřiceti tisících letech nemusí potupně ležet v bahně.

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA